Antonín Přidal
Kroky starého pána
Antonín Přidal: Potulky knihami a časem, s. 197–206.
Brno: Barrister & Principal 2011
ISBN 978-80-87474-37-2
Těla byl křehkého a drobného, ale nevypínal se, jak to dělávají lidé malého vzrůstu. Chodil nahrbeně, dlouhými kroky, beze spěchu. Za brýlemi na velkém ostrém nose přeskakovaly jiskry zvědavosti, potutelnosti, zaujetí. Jako by měl co chvíli něco za lubem, nějakou nečekanou otázku nebo odbočku. Hlasem pronikavým a táhlým, takřka zpěvavým, spřádal své promluvy a zvolna při nich obcházel dlouhé vysokoškolské lavice. Postupně se zastavil u každého z nás dvanácti, kteří jsme chodili na jeho lektorská cvičení z angličtiny. V jeho úsměvu bylo psáno: Rozumíte mi, nebo si myslíte něco jiného? Pravda, probíral s námi anglickou mluvnici a o té jsme si zase tolik jiného myslet nemohli, ale přicházel s tolika zajímavými příklady a zvláštnostmi, že nás pořád držel ve střehu. Pro každého měl připravenu nějakou myšlenkovou úlohu, nějaký kvásek zvídavosti, a přitom se usmíval tak zeširoka, jako by nás častoval hádankou nebo anekdotou. Nikdy se nemračil ani nezlobil, hloupost nikdy neodplácel tvrdostí. Byl mile zvláštní a jeho dobrácké způsoby jsme milovali.
Jmenoval se Samuel Kostomlatský a říkávalo se mu láskyplně Kostík. Nebo Kosťa. Mluvilo se o něm jako o panu profesorovi, ačkoli počátkem padesátých let, když jsem ho jako osmapadesátiletého poznal, působil na brněnské filozofické fakultě jako lektor. Pamětníci a zasvěcenci věděli, že býval ředitelem Ústavu moderních řečí a v počátcích první republiky patřil mezi zakladatele brněnské anglistiky. Nebo že přeložil Dickensova Davida Copperfielda pod názvem Život s dobrým koncem. Jeho soukromý život pro nás byl tajemstvím, probleskla jen fáma, že má za ženu Angličanku, kterou si přivezl ze zámořských studií, i když pravda bylo jen to, že studoval v Glasgowě. Ne angličtinu, ale bohosloví. Jako syn zaníceného evangelického reformátora tam přijel po maturitě v roce 1913, a když vypukla světová válka, musel zůstat až do jejího konce. Po ní odmítl nabídku diplomatické služby a nevrátil se ani k protestantské teologii. Zakotvil v Brně jako učitel angličtiny. Teprve časem a někdy až po dlouhých letech se mi odkrývaly zasuté vrstvy jeho osudu, nejvíc ty literární.
Plameny mezi buky, lesní pohádka pro dospělé, napsal a vydal Samuel Kostomlatský Brno, Nové sady 32, lze objednati u autora nebo u knihkupců, čtu v brožované, rozpadající se knížce z roku 1937, ve které mám uloženo pár jeho dopisů a pozdravů. Až dvacet let poté, co ji dal za vlastní peníze vytisknout, mi přišla nečekaně do rukou, ne však v Univerzitní knihovně, tam tehdy vůbec nebyla a není dodnes. Ale po pořádku.
Jednoho černého podvečera na podzim roku 1956, po několika týdnech nového semestru, náš milý lektor oznámil, že už nás dál učit nebude, protože děkan jeho působení na fakultě ukončil. Nic víc. Po té poslední hodině jsem mu šel říct, jak je mi to líto. Nebudete učit angličtinu na jiné fakultě? Já bych tam docházel. Zavrtěl hlavou, ale vzal mě na cestu zimavými ulicemi s sebou a tiše mi svěřil, co se stalo. V nějakých večerních kurzech učil základům češtiny anglicky mluvící studenty z arabských zemí. Při tom jim vyprávěl taky o historii Brna, jeho kultury a průmyslu. Ne bez hrdosti. A cizí studenti se někde dali slyšet (nebo poučit), že před nimi vychvaluje Masaryka a buržoazní republiku. Víckrát do žádné školy nesměl, on, zvyklý být celý život mezi lidmi, překládat, tlumočit, učit. A tak jsem si s ním domluvil aspoň soukromé hodiny, nijak drahé; ostatně mohl jsem si na ně vydělat vlastními kondicemi.
Každý druhý týden jsem pak chodil do Nových sadů číslo 32 debatovat s ním v angličtině o všem možném a taky překládat a rozebírat texty anglosaských klasiků. Jednou jsme spolu četli anglický strojopis, asi třicetistránkovou velmi výmluvnou kritiku toho, co se u nás po Únoru stalo s občanskými svobodami. To máte z Anglie? zeptal jsem se. Ne, to jsem napsal já, odpověděl. Loni se to podařilo propašovat do Spojených států a mám zprávu, že už to četli někteří členové Senátu. Psal se rok 1957 a text byl nadepsán „Hlas volajícího na poušti“.
Po nějaké době mi daroval Plameny mezi buky, knížku, kterou kdysi věnoval „své choti a chřibským lesům“ a uvedl verši milovaného Otokara Březiny „...noc ve svém snění uslyší, jak šeptá v řeči neznámé, / že míle každou minutou do moře světla padáme.“ Bylo to vyprávění prokládané básněmi, opravdu lesní pohádka z očistného pobytu mladých manželů v Chřibech, napůl příběh, napůl rozjímání. Musím přiznat, že vzletně stylizovaná knížka mě zaujala mnohem méně než úvahy, které při našich setkáních pronášel improvizovaně. V té době jsem objevoval a obdivoval Hemingwaye, Sandburga, Mailera, a próza mého učitele měla blíž k patosu symbolistů z přelomu století. Tušil jsem, co jí chtěl rok před Mnichovem vypovědět. V harmonii přírody a v moudrosti dobrotivých venkovanů viděl znamení kosmického míru, který měl „uzdravit všechnu lidskou nenávist“. Byla to představa upřímná, ale silně idealizovaná, v jazyce hodně knižním. Jen některé básně se vznosnému stylu vymkly a překvapily průzračností.
Ticho
- - - - -
Slyšíš, jak mluvi?
- - - - - - -
Oh!
zdá se ti, že jsi zas robě –
v kolébce —
a že tě hladí hlas tvé dobré chůvy.
Ticho
- - - - -
a rozumíš, co říká?
Prý člověk dosud malé dítě je,
překrásný, starý, vlídný domov má
a jeho bran prý nikdy nikdo nezamyká.
Ticho
- - - - -
Ach, co chceš víc?
Tvé tělo léčí les,
tvou bolest učí zpívat obloha,
zatímco duše tvá,
života plachá, nuzná žebračka,
je hostem vítaným a čestným u Boha.
V pokoji, kde jsme s mým starým učitelem sedávali, visely na stěnách olejové obrazy chřibských buků. Ty malovala jeho paní, malířka ze záliby, která pocházela z Poličky a v Brně pracovala jako bankovní úřednice. Samuel Kostomlatský věřil, že stromová klenba vysokých listnatých lesů inspirovala kdysi stavitele katedrál k lomeným gotickým obloukům. On i jeho žena viděli ve sklenutých větvích sepjaté ruce a zároveň planoucí vertikály světla. Plameny mezi buky.
Paní Kostomlatská byla plachá, jen někdy nahlédla do pootevřených dveří, ale nemluvili jsme spolu nikdy. Vyrozuměl jsem, že její muž ji považuje za svůj nejvzácnější objev. Nemohli mít děti a něco dětského uchovávali aspoň v sobě. V přírodě hledali šťastná zjevení z pohádek a legend, vyjížděli do ní na kolech, kterým říkali Tulák a Tulinka, a Chřiby jim byly zázračnou katedrálou. V absolutní vzájemné důvěře přemáhali své neduhy, bolesti a ztráty. V té knížce napsal: „Křížku na temeni koryčanské lesní silnice – srdce těch dvou pošetilých tuláků z Brna chodí rádo k tobě na pouť, třebaže jsem je nikdy neviděl před tebou klečet.“
Kvetoucí písní pasek věnčíme černý kříž,
jenž pozvolna do kmene vrůstá – –
Bolest jde domů do srdce tiše spát.
Modlitba zamyká ústa.
Když v pětašedesáti ovdověl, začal psát sérii vzpomínek a úvah o tom, jak se kdysi hledali, míjeli a našli, jaký řád a směr mívaly jejich společné dny a roky. Jsou to stránky plné úžasu a tázání, dokonce i do názvu rukopisu vložil otázku: Je to možné? Je to možné? ptá se vdovec, že i teď s tebou dál žiju, dál mluvím a rozjímám? Přežil ji o čtvrt století a na hrob jí dal vyrýt své verše:
Bez konce život,
kde láska nevyhasne.
Jít spolu věčností,
ach to je čarokrásné.
O některých věcech jsem se dověděl až nedávno, v literárním oddělení Moravského muzea. Tam je uložen jeho literární odkaz, který až na jednu knížku a jedna skripta zůstal v rukopisech a strojopisech. Roztříděny do mnoha složek zaplňují deset kartónových krabic. Básně, eseje, studie o filozofii i dramatu, fejetony, rozhlasové a jiné přednášky z předválečných let, sešity s přípravami na jazykové semináře, ale také noty s písněmi, které podle svých básní skládal u domácího klavíru, dopisy, krajinářské fotografie z Chřibů a dva strojopisné romány, jeden nazvaný Člověk v magnetické bouři, druhý Všechno pro kočku aneb román o kočkách, lidech a době. Kdo to kdy všechno přečte a kdo to kdy četl kromě něj a snad jeho nejbližších, těžko říct. Seděl jsem nad těmi stohy papírů v muzejní místnosti jako nad odkrytým pohřebištěm, překvapeně a zároveň bezmocně. Celá jedna vrstva zmizelého života vepsaná do vetchých papírů, nečtená a čekající na co? Na poslední soud, který oddělí zrno od plev? Nebo jen na moji vzpomínku, milosrdnou a přijímající všechny ty nesčetné listy jako listí ze stromu, o který jsem se kdysi mohl opřít?
Možná se dojímám víc, než by mu bylo milé. To všechno přece psal bez hořkosti a bez pocitu marnosti. Nikdy si nestěžoval, nežehral na úspěšnější autory, odmítavý dopis z nakladatelství přiložil k vrácenému rukopisu beze slůvka komentáře. Psal, protože psát chtěl a potřeboval. Byl to pro něj druhý jazyk, většinou neveřejný, jazyk pro neodbytnou energii myšlenek a představ. Nestaral se o jeho modernost či nemodernost, hlavně že měl kam uložit své inspirace a vize.
V jednom eseji píše: „Všechno lidské je účelné, i když neznámo jak.“ A v jiném si zformuloval zákon: „Být moudře spravedlivý ke všemu, z čeho se skládáš. Nebát se v sobě ani příliš ostrých světel, ani příliš temných stínů. Neprchat před svými slabinami, i slabina se často vybarvuje v zárodečnou formu nové vznikající síly, je-li poctivě prožívána. Slovem: Nikdy se nebát a nerozpakoval být poctivě a přirozeně sebou.“
Nebýval vždycky tak srozumitelný. Lákaly ho termíny jako jsoucno, prajsoucno, všejsoucno, vševědomí. V historii viděl „boj lidstva o dorození všejsoucnosti“. Věřil, že stojíme „před rozbřeskem nového, dorozeného lidství", a stále znovu se vracel k myšlence, že člověk je dosud narozen nedokonale a musí odhodit svou ubohost a nedorozenost, uvolnit své skryté síly a zdroje vědění a poznat, jaký je mu určen úkol pod sluncem lásky a čisté radosti.
Takové úvahy jsou někdy až básněním v próze a čtenář má co dělat, aby se neztratil v jejich vzrušených abstrakcích. Jednou, ještě než se oženil, vyšla v Lidových novinách jeho milostná báseň nazvaná „U kolébky“. Mínil tou kolébkou lásku, v níž milenci našli „své nově narozené já“, a psal o něm jako o „děťátku bílém“, u něhož se svou milou klečí. Úředníci v bance, kde pracovala básníkova snoubenka, si ty verše přečetli a usoudili, že je to narážka na nemanželské dítě, které před nimi kolegyně utajila. Ale že na ní nebylo nic vidět...!
Taky o tom píše Samuel Kostomlatský ve vzpomínkách na svoji ženu, s humorem a pochopením pro ironii osudu, ne první, ne poslední. Na jedné straně březinovský vizionář, na druhé muž s velikým smyslem pro vtip a žert. Škoda že v rukopise zůstala jeho učebnice angličtiny založená na zábavných příhodách mladé dvojice, od zmatené svatby přes hašteřivou svatební cestu až ke dni, kdy angličtí novomanželé zavítají do Brna a navštíví autora učebnice v jeho bytě. Aspoň zčásti jsem přeložil jeden dialog, ten závěrečný. Přichází v něm na scénu dvojice, která sice v učebnici nefigurovala, ale ztělesňuje jednak jejího ducha, jednak autorovu představu o soupeření a přátelství dvou odlišných stránek lidské duše: filozofie a humoru. Mají velká počáteční písmena a nerespektují svůj gramatický rod. Řídí se tím, že v životě bývá Filozofie rodu mužského, šalomounského, a Humor právě toho opačného. Ostatně jen Humor s ženským obličejem a hlasem může filozofujícímu protějšku říkat „Solie“ – neboli Šalomounku.
Filozofie (muž): Jde sem a vypadá dobře. To je na ženských fenoménech nejhorší. Když chcete posoudit jejich inteligenci, plete se vám do toho jejich vzhled.
Humor (žena): Hello, Solie. Líbí se ti nejen má tvář a mé úsměvy, ale taky má vtipnost. Ty jsi moudrý, já jsem vtipná. A zeptej se lidí na ulici, co je jim milejší. Moudrost, nebo vtipnost? Dělej co dělej, beze mne nemůžeš existovat. Ty jsi Šalomoun a já jsem Šúnemanka, na kterou tak ohavně žárlil. V Bibli se píše, že jeho moudrost převýšila všechnu moudrost dávnověku i Egypta. Ale v téže knize je psáno, že měl sedm set manželek a tři sta konkubín. A říká se, že složil Píseň písní, to slavné veledílo milostné poezie.
F: Také se říká, že napsal Knihu Přísloví.
H: Jenže Píseň písní je daleko populárnější.
F: Život se nemůže zastavit, i kdybys byla sebekrásnější. Život není stojatá voda, ale řeka, která někam proudí.
H: Ať proudí. Já miluju vlnky, pěnu, hukot splavů. A lodi, zvláště ty, na kterých se v benátské noci tančí. Všechny kromě Noemovy archy – víš, co na ní muselo být blech?
F: Žádné veselí neochrání život před problémy. Ty se musejí řešit, opakovaně a seriózně. Jinak by všechno lidské bylo beze smyslu.
H: Svraštělé čelo, přimhouřené oko, záchvaty roztržitosti, to je pohled pro bohy. Jeden filozof byl tak posedlý problémy, že je řešil i v den své svatby. Svlékl se, aby si vzal slavnostní oblek, ale pro samé řešení zapomněl, proč se svlékl, a lehl si do postele. Tam ho našli nevěstini rodiče.
F: Jenže co například – –
H: Řešit problémy může jen pár jedinců, ale oslavovat chytrého, že něco těžkého vyřešil, připíjet mu a radovat se, to je něco pro všechny, i pro chudáky hlupáky.
F: Co smrt a utrpení, ty treperendo? Od těch žádný smích nepomůže.
H: Z těch si legraci nedělám. Vzpomeň si na vojáky za první světové války. Den co den čelili smrtí a utrpení, ale do pochodu si zpívali: „Na smutek je škoda času, zabal si ho do batohu a raděj se usmívej.“
F: Co si s tebou mám počít, nevyléčitelná humoristko?
H: Vezmi si mě za ženu. Budeme ideální manželství. Žádné hádky. Víš, co říká lidová moudrost: Moudřejší vždycky ustoupí. A ty jsi ze všech nemoudřejší!
F: Ale co když –
H: Co když místo na oddavky půjdeš do postele? To až v noci, a pak musíš všechny nevyřešené problémy odložit tak, jak se odkládá oblečení. Jinak bych se s tebou rozvedla. Chci normálního manžela a taky něco dětí, protože s těmi je ta nejlepší zábava.
F: Dobře, ale co bude s životem a lidstvem? Abys věděla, lidstvo je pořád ještě nedonosený plod, pořád pořádně nenarozený –
H: Nevíš, co všichni porodníci doporučují těhotným ženám? Humor a veselou mysl. Protože příliš vážná a úzkostná mysl může přivolat potrat. A takový začátek by si chuďátko lidstvo nezasloužilo. K něčemu se ti přiznám. Já se už vdala a rozvedla několikrát. Každý pokus ztroskotal – právě pro ty nešťastné potraty. A já bych tak ráda měla zdravé děti, abych si s nimi užila legrace do sytosti. I když to dá fušku.
F: Bláhovějšího tvora pod sluncem bych těžko našel, ale musím uznat, že jsi neodolatelná.
H: Učení doktoři mi říkají, žejsem k sobě nikdy nenašla toho pravého. A teď mám takové tušení, že bys to mohl být ty. A že my dva můžeme najít správné řešení.
F: Řešení čeho.
H: Základního lidského problému. Nejsi už nejmladší, ale když se dáš –
F: Když se dám ochočit?
H: Když se dáš okouzlit – nebude to ke škodě.
F: Filozofie s Humorem? Ruku v ruce?
H: Humor s Filozofií. Ruku na to.
F: Zkusíme to?
H: Já s radostí.
F: Allright.
H: Allright.
Samuel Kostomlatský, ten zvláštní starý pán, nezapomenutelný pro své žáky a snad nejen pro ně, zemřel téměř devadesátiletý na podzim roku 1984. Budiž mu země lehká, ta země, po které my ještě chodíme, krok za krokem. Jednou napsal: „Lidský krok je vlastně úžasně zázračná věc. Jdeš a jdeš a za chvíli máš za sebou kilometry. A nejen kilometry. I všelijaká rozhraní a hrozivé překážky, jež se zpovzdálí zdály nepřekročitelné. A přece jsi je zdolal. Jak? Nu přece krok za krokem. A pojednou přicházíš k ohromujícímu objevu: že vlastně nic není nedostupné lidskému kroku! Stačí prostě nepřestat dělat kroky. Bůh buď s tebou, ty třikrát požehnaný lidský kroku.“